Vršovický kostelík – od Pivoše

Vršovice byly jednou z obcí, které byly v roce 1922 začleněny to tzv. Velké Prahy (spolu s Karlínem, Žižkovem, Královskými Vinohrady, Strašnicemi, Nuslemi, Michlí atd.) Na rozdíl od historických pražských předměstí Karlína či Vinohrad si zachovaly i po připojení staré vesnické jádro. Dnes z něj zbývá už jen pár domků v okolí kostela sv. Mikuláše. Samotný kostel je jednou z mála historických památek, které se v této pražské čtvrti nacházejí. Postaven byl v roce 1704 na místě, kde dřív stávala gotická sakrální stavba. První svatyně na tomto místě je připomínána ovšem již v r.1088 !  Kostel je jednolodní stavba s uzavřeným chórem, v roce 1896 byla loď prodloužena a vnějšek kostela upraven. Dnes se kostelík a drobné domky okolo něj opravdu poněkud ztrácejí v okolní blokové zástavbě čtyř- až pětipatrových činžovních domů. Holt Vršovice už skoro devadesát let nejsou vesnice…

Pivoš

Prazdniny – od SZK

Tak konecne zase mame za sebou svatky, milovane i proklinane a zacal nam normalni vsedni zivot. Ktery je ovsem vsedni castecne i tak moc, jak si ho sami (ne)obarvime i jinymi barvami. Navzdory vsemu hnusnymu, co nas taky (nekdy) obklopuje.

Prosinec je pro nas, kteri delame ve sluzbach obvykle hekticky. Ne jen praci, ale i ruznymi zabavami (zvlastne ma-li jeden v tento mesic taky narozeniny ).

Ano ano, zachovej nam Hospodine nase krasne a mile obcerstvovny (ve kterych se navic v UK nekouri,jaka to slast) a doprej vseho dobreho jejich zamestnancum. Vsak vis moc dobre, jaka drina to je.

No, a pak prijde leden a nekteri mame konecne (zaslouzene) volno.

Protoze ho mam i ja, vyhlasuji timto neco jako blogove prazdniny, coz v zadnem pripade neznamena, ze sem nemuzete psat. To klidne delejte dal. Ja se tu ale ted v nejblizsich 14 dnech asi moc vyskytovat nebudu, tak se nedeste, kam jsem se ztratila.

Ja se zase po case najdu, bez obav .

A ted uz vzhuru k vysinam a do sveta…a at nad vasim je stale jasno a pokojno.

Brzy nashledanou.

Pf 2012

Vim, ze s temi pranicky prichazim ponekud opozdene. Takovy sedlak necht laskave promine. Jeho prani hezkych Vanoc jsem uz prokaucovala, ale porad se jeste da jeho Pf pouzit pro prani do noveho roku.

Ale kdyz ono toho bylo v tomhle mesici tolik, co se dalo delat mimo net, ze mi na blog proste nezbyl skoro zadny cas. Tak se na mne nezlobte. Realny zivot je prece jen jaksi lepsi nez tyhle draty nedraty .

Do noveho roku preji vsem vsechno nej…co taky jinyho.

Mejte se jak nejlepe to pujde.

Toz, zvedneme cis, a dobreho moku nalejme si na ten novy rok jiz.

Na zdravi!

A to vam preji i nekteri moji anglicti pratele, kteri se sem obcas chodi divat (hlavne na obrazky ).

Vanoce – od SZK a Pivose

Vanoce Vanoce prichazeji….a nejak bychom to na mem blogu meli zaznamenat.

Ale co se kolem toho vlastne da rici noveho? Leda to, ze nerekneme noveho nic protoze o Vanocich uz prece vsecko vime. I kdyz jsou kazde jine. Nebo vetsinou.

Tak si proste jen rekneme, ze je tu uz zase mame, ze ten cas strasne rychle leti a proto je treba ho nemarnit a zivota si uzivat v tom nejlepsim slova smyslu.

Pivos mi poslal par fotek predvanocni Prahy s tim, ze k nim napise nejaky maly textik. Na to vsak ted nemame nikdo cas, tak sem davam nejake fotky jen tak. Predvanocne.

To byla tedy Praha, a ted bude (docela netradicne) Liverpool.

Mozna, jestli se mi zadari, tak toho tu bude o Vanocich jeste vic. A kdyz se nezadari, tak se svet taky nezbori protoze za rok budou zase dalsi Vanoce.

Pokud toho nedozijeme, tak pro nas dalsi svatky nebudou ale to uz nam bude stejne uplne jedno.

Vesele Vanoce vsem….

Merry Christmas everyone…..

Crosby obrazem – od SZK

Crosby (konecne) podruhe a tentokrat hlavne obrazove.

Tesne u pobrezi stale stoji luxusni apartmany, ktere vypadaly zrovna tak opustene jako vloni. Az na to jedno osamele auto stojici pred jednim z vchodu. Netreba se divit. Ceny nemovitosti jsou v Britanii naprosto nesmyslne, stejne jako najmy. Neni divu, ze trh stagnuje a vsude je tolik volnych domu a bytu, na ktere nikdo nema. A ti tak zvani developeri stavi dal a dal…pro koho?

Waterfront, ci-li pobrezni rada domku hledici pres zaliv vsak vesmes obydlena je. Maji uzasny vyhled a slunce na ne sviti temer cely den. Tedy, pokud sviti.

V drivejsich divocejsich dobach byval morsky breh nezpevneny a tak se casto stavalo, ze pri silnem prilivu zanesla voda az k domum stojicim v popredi ruzne veci. Obcas pry i velryby. Nebo piratske lode, takze jejich posadky mohly doslova a do pismene koukat skrz okna na obyvatele domu, jak si uzivaji tradicni nedelni peceni. Nebo i jine, ponekud mene verejne radovanky…

Dal uz je to jen promenada a vlastni pobrezi, dlouha plaz, pisek a lidi se psy, bez psu, s detmi, bez deti, milenci i starci, ptaci, mraky a more.

Tentokrat tam kupodivu nepluly zadne lode. Sunday jak ma byt. Vseci asi jen odpocivali.

Ackoli slunce jasne svitilo, barvy u plaze a nad plazi se neustale menily, jak je ostatne jiz dobrym zvykem nestaleho britskeho pocasi. Kazdy z tech odstinu mel vsak neco do sebe a je az s podivem, kolik se jich da nasbirat v tak kratkem casovem useku a na tak malem prostoru.

Zelezni muzi, nehnute stojici trvale zaboreni do pisku, dotvareli celou atmosferu podzimniho anglickeho dne u pobrezi oblevanem studenym irskym morem.

Kdopak s nama pujde vymrznout do Crosby pristi rok?

Crosby v listopadu – od SZK

Crosby jsme tu uz jednou meli. Vypravili jsme se tam v unoru a byla lezava zima, sedivo, pod mrakem.

Tentokrat bylo pocasi uplne jine. Krasne slunecno a na to, ze uz byla pulka listopadu, az nezvykle teplo.

Primorska promeda v Crosby je oblibene misto pro prochazky vseho druhu – venceni psu, venceni deti, projizdky na koni, randeni a nebo proste jen zirani na lode a more, ktere za touhle okrajovou liverpoolskou ctvrti prave zacina.

Pobrezi u Crosby patri k chranene prirodni oblasti pod nazvem Crosby Coastal Park. Plaz je dlouha pres 3 mile. Zacina u Seathforth Dock, ktery je soucasti Port of Liverpool a pokracuje az k mistu zvanemu Blundellsands.Tam se krome jinych zajimavosti nachazi i zachranna stanice pobrezni hlidky. Cela tato lokalita je m.j. velmi oblibenym rezidencnim uzemim mnoha mistnich celebrit. Pri prochazce ulicemi smerem k mori potkate tudiz i nejake ty impozantni anglicke domovy o jakych normalni smrtelnik jen sni.

Blundellsands je jmeno pro severni cast plaze, tedy tu nejvice atraktivni. Je to asi neoblibenejsi cast crosbyjske promenady. Proslula je i ojedinelym umeleckym dilem Another place, coz jsou svetoznami Ironmeni Antony Gormleye.

Cela expozice obsahuje 100 kovovych figur rozprostrenych na plose dvou mil, kazda o vysce 189 cm a vaze 650 kg. Jsou ukotvene napevno, tvari k mori. Jako vetsina skulptur z dilny tohoto umelce v podstate kopiruji jeho telo. Taky hezky pomnik sebe sama…

Puvodne mely v roce 2006 odcestovat do New Yorku, avsak diky aktivite mistnich nadsencu, kteri se jich nechteli vzdat, byl nakonec podan navrh na jejich trvalou instalaci v Crosby. Mestska rada svolila, nasli se sponzori a tak jsou dnes Ironmeni jiz natrvalo soucasti pobrezi u Crosby. Vynoruji a zanoruji se v zavislosti na morskem prilivu a odlivu, takze z nich pokazde vidite jen neco.

Obcas je vsak muzete zahlednout i cele a dokonce si k nim volne zajit.

A o tom bude dalsi pokracovani Crosby. Taky o bosych nohach v pisku a samozrejme i o psech, co jsme tam potkali.

Tohle je jen takova mala upoutavka, abyste videli, ze to tu sice trosku flakam ale prece jen obcas na necem delam.

Zlaty les – od Pivose a SZK

Po Irsku se podivame zase do Prahy.

To se tak jednou prochazel nas Pivosek s detma po lesaci a vznikly z toho tyhle nadherny fotky.

Mrknete na to.

I takova krasna mista se daji najit kolem nasi stovezate.

Glenariff – od Richarda

Glenariff je kouzelne misto v Severnim Irsku v hrabstvi Antrim. Nazyva se tak jeden z tamnich “glenu“ – coz je obvykle podlouhle hluboke udoli, formovane kdysi ledovcem. Nekdy se v nem vyskytuje i vodopad.

Glenariffu se rika take “Queen Of the Glens“ a je z tamnich udoli nejvetsi a nejoblibenejsi. Cela oblast je popularni turistickou destinaci, kterou vedou pocetne turisticke stezky lesnatou krajinou i kolem malebnych vodopadu.

Mluvit o tom vic nema smysl. Radsi se podivejte na fotky, ktere tam letos udelal Richard.

Příspěvek dušičkový – od Pivoše

Dušičky 2011

Milí přátelé !

Opět tu máme podzim a s ním čas dušičkový. Opět jsem se byl 2.listopadu odpoledne projít po Olšanských hřbitovech, počasí bylo vskutku podzimní a má duše mírně melancholická. Hřbitovy byly plné lidí – tedy i živých, dokonce jsem cestou k našemu hrobu minul dva pohřby. U toho druhého někdo uprostřed davu řečnil přes zesilovač (nebo pouštěli předem nahranou řeč z reproduktoru – obojí mi přišlo poněkud nepatřičné). Lidé zapalovali svíčky a pokládali květiny na hroby svých blízkých, už se začínalo šeřit, u velkého kříže na rozcestí horního hřbitova plály stovky svíček a místo posledního odpočinku začínalo dostávat magickou atmosféru. Tak jsem se šel ještě projít dolů, do II. oddělení k nejstarším hrobům – tam bylo lidí málo a já měl klid na dumání o životě.

Fotek jsem udělal jen pár a pokud možno na místech, kde nikdo nebyl – nepřipadalo mi vhodné fotografovat na hřbitově v čase Dušiček cizí lidi. Jak se na ty fotky dívám, napadá mě, že náš život je vlastně taková cesta do neznáma – nevíme, co je další zákrutou, jestli bude cesta rovná, jestli na ní nebudou překážky, kam nás dovede… někdy se toho všeho člověk bojí… ale já jsem radši zvědavý, koho a co na té cestě ještě potkám ! Tak hurá do života a nebojme se – beztak z něho nevyvázneme živí a sejdeme se na hřbitově .

Pivoš

Vlci maky v Britanii – od SZK

Armistice Day, nebo take Rememberance Day – prave s timhle dnem jsou v Britanii spjate rude vlci maky. Staly se symbolem konce valky a odvahy branit svou zemi. I za cenu ztraty zivota.

Odehrava se to kazdorocne 11. listopadu a ma pripominat jistou umluvu z I. svetove valky, mezi tehdejsimi Spojenci a Nemeckem.

Znamenala konec valky, prinejmensim te na zapadni fronte. V dalsich castech sveta vsak nejake boje pokracovaly i po jejim uzavreni (napr. v Rusku). Podepsana byla 11. listopadu 1918 v 11 hodin dopoledne. V mnoha spojeneckych zemich byl pak tento den vyhlasen svatkem. Puvodni nazev Armistice Day byl po II. svetove valce v zemich Commonwealthu zmenen na Rememberance Day.

A tak se take v Britanii kazdorocne 11. listopadu, presne v 11 hodin dopoledne trosicku zastavi ruch a beh zivota. Lidi ztichnou, dve minutky postoji, a ucti tak vsechny ty, co za tuhle zemi kdysi bojovali a padli. Ne jinak tomu bylo tenhle patek 11.

Pro nasince je celkem zvlastni videt docela obycejny anglicky (potazmo britsky) lid, jak si sam sobe mezi sebou pripomina, bez nejakeho narizeni, ze dnes, presne v 11 dopoledne, je treba se sejit v hale podniku, kde se bude odehravat tradicni vzdavani ucty padlym hrdinum tim, ze dve minuty budeme proste jen uctive mlcet. Nasinec byl zvykly, ze hrdinove byli tak nejak prikazani zhora. Ze i kdyz nekteri z nich vykonali jiste zasluzne ciny, porad na nich lpela ta podivna prichut korodovaneho kovu srpa a kladiva a ze se jim proste nedalo verit. Vetsinou.

V Britanii se tohle neresi. Hrdina je hrdina a ten se ma uctivat. Treba tim, ze clovek hodi neco do kasicky poverenych prodejcu papirovych rudych vlcich maku a tim sponzoruje charitu pro vojaky. Za svuj peniz si muze vybrat velikost a typ maku a pak si to navesi na sebe (nebo na auto apod.). Od pocatku listopadu je tedy mozne videt ruzna mista, kde se prodavaji tradicni rude maky, ktere si pak clovek pripne na uniformu ci civilni oblek a tim ukazuje jak si vazi jinych, kteri pro tuhle zemi cosi udelali.

Vytezky sly kdysi na vyslouzile legionare z I. svetove. Pote, co vlivem casu ubyvali se cela tahle charita zmenila na celkovou pomoc novodobym vojakum a jejich rodinam. Skala jejich cinnosti je az neuveritelna. Britska spolecnost je zvykla si navzajem hodne pomahat. Nespoleha se ve vsem jen na stat.

Rude maky jsou pak uplne vsude. Nosi je kazdy, kdo se vyskytne v televizi, i kdyby to byly jen zpravy o pocasi. Jejich logo je v rohu obrazovky. Noviny je maji na titulni strane a pravidelne informuji o vsem co se teto tematiky tyka. Neni politika ktery by si rudym makem nevylepsil oblek. Auta maji navesene velke maky na svych znackach. Na ulicich se to cervenou na klopach jen blyska. Nekdy se daji potkat dokonce i pejskove s papirovym, ci plastikovym mackem za obojkem. Vsude se kona bezpocet ruznych setkani a slavnostnich veceri, kde se schazi ruzne vrstvy obyvatelstva aby si pripomnely padle hrdiny a take upevnili spolupraci mezi ruznymi slozkami spolecenskeho zivota, pripadne podporili nejake nadacni a charitativni projekty.

Remberance Day v Britanii stale zije. Navzdory tem, kteri do teto zeme prisli pomerne nedavno, pozivaji zde veskerych vyhod a dari se jim tu tak jak se jim o tom drive ani nesnilo, ale presto se jim neco nelibi a tudiz se stava, ze na protest pali ty rude maky a rikaji, ze oslavujeme vrahy.

My jsme si dneska taky v 11 hodin ty dve minuty postali v uctivem tichu. Bylo zvlastni videt jak se lidi vsech moznych vyznani, narodnosti a profesi shromazdili na jednom miste a proste jen ztichli.V te chvili ztichl cely narod.

http://www.dailymail.co.uk/news/article-2060237/Remembrance-Day-2011-Britain-comes-standstill-Armistice-Day-observe-2-minute-silence.html

Je hezke videt, ze nektere zvyky nam jini, odjinud, stale jeste nesebrali. Jsou casti nasi historie a meli bychom je vic branit.

Za burcakem pres Dubnansku horu – od SZK a Marcely

Po kulturni vlozce, o ktere jsem tu psala minule, se tedy slo za burcakem. Popojeli jsme k Jarohnevickemu rybniku a tam vyskocili z autobusu mezi nateseny dav. Ani horsi pocasi neodradilo slusnou masu lidi se teto akce zucastnit. Vzdyt je to jen jednou rocne.

Na tomto miste jsme se oddelili od hlavniho proudu a zahnuli vpravo. Meli jsme totiz diky nasi dobre kamaradce Leonce zajisteny sklipek od sprateleneho vinare.

Jake to bylo ve sklipku uvidite zase priste.

Cesta za burcakem – od SZK a Marcely

Tak jsme se letos opet vydali za tim bajecnym hroznovym mokem. Pocasi bylo tentokrat prihodne nakloneno nam, kteri nemame radi vedra. Tudiz nam kostovani burcaku nesmirne chutnalo. Az tak, ze se nekteri z nas vesele picli a bylo treba o ne mirne pecovati. (O mne ne, ja jsem se celou trasou prodrala v pohode sama. Mam natrenovano ).

Avsak nez jsme se dostali az do tohoto bodu, tedy k samotnym vinohradum a popijeni burcaku, cekaly nas cestou dve zastavky. Tento rok jsme totiz vsichni pohodlne a v jednom houfu cestovali k nasemu obvyklemu zacatku trasy u Jarohnevickeho rybnika dopredu zajistenym autobusem. Ten nas klasicky nejprve dovezl k prohlidce nejakych tech zajimavych mist vyskytujicich se po ceste, kde jsme si udelali malou kulturni vlozku, mirne se prosli a pokochali pohledem na ruzne veci, odskocili na wc apod. Nekteri se take posilnili kavou a zakusky (coz se pozdeji v kombinaci s burcakem v nekolika pripadech ukazalo jako docela nevhodna volba, dobre jim tak ).

Nasi prvni zastavkou byly Korycany (okr.Kromeriz), pomerne hezke mestecko asi 11 km od Kyjova. Prvni zminky o nem pochazi z prvni poloviny 14. stoleti. Patrivalo k panstvi nedalekeho hradu Cimburk, ktery je dneska jiz jen zriceninou, znacne oblibenou turisty. Okolni lesy patri k pasu kopecku zvanych Chriby a pysni se m.j. i vyskytem vzacnych kvetin. Na ty vsak musi byt ta prava sezona.

V Korycanech se nachazi nekolik zajimavych pametihodnosti, jako kostel postaveny ve 14. stoleti (dnesni podoba je ovsem az ze stoleti 17.), docela pekna kaple a kasna na namesti, obe pochazejici z prvni poloviny stoleti 18. Je zde take zidovsky hrbitov, v 90. letech 20. stoleti zarazeny mezi narodni kulturni pamatky, s dvemi sty nahrobky, pricemz ten nejstarsi je z 2. poloviny stoleti 17. Na mistnim hrbitove se nachazi hrobka rodiny Thonetu, jejiz clen Michael Thonet, narozeny v Poryni, byl zakladatelem slavne tovarny na ohybany nabytek, ktery se stal pojmem po celem svete. Kdyz v polovine 19. stoleti rostl zajem o tento druh nabytku, rozhodl se svou puvodni firmu ve Vidni rozsirit a za tim ucelem si vybral Moravu a Korycany, kde vybudoval novou tovarnu, nasledovanou po par letech dalsi v Bystrici pod Hostynem (take okr. Kromeriz. Tovarna existuje dodnes pod obchodni znackou TON). My vsichni asi zname kuchyne jmenem Koryna. ktere se zacaly vyrabet prave v tomhle mestecku.

Krome vyse uvedenych zajimavosti se v Korycanech nachazi i zamecek z 2. poloviny 17. stoleti, ktery dnes slouzi jako stredni odborna skola (ktera se muze pysnit m.j. i tim, ze jsem jednim z jejich byvalych absolventu ). My jsme se v Korycanech zdrzeli jen kratce, a to jen v okoli zamecku kde je pomerne rozlehly park (pry by potreboval lepsi peci). Fotky z mestecka tudiz nemam, ale pokud by chtel nekdo vyrazit na vylet tim smerem a projit se pak dale Chriby a treba az k Cimburku (hojne opletenem zajimavymi povestmi, spisovanymi predevsim kvasickym rodakem, pozdeji kromerizskym obcanem a spisovatelem Jindrichem Spacilem) mohu jen doporucit. Nejlepe na jare, kdy pokvete vzacna chribska kvetena a priroda okolnich lesu bude znova sveze zelene zarit. Jako ditka skolou povinna, coby clenove turistickeho krouzku jsme se tam potulovali nescetnekrat a patri to k mym nejlepsim detskym zazitkum. O hrad Cimburk se v soucasnosti stara skupina nadsencu, ktere se podarilo alespon castecne zabranit jeho uplnemu zmizeni z povrchu zemskeho. (Docela rada se tu pochlubim i tim, ze se na tomto projektu v drivejsich dobach, jeste coby teenager, tak trosku podilel i muj synek).

Nasi dalsi zastavkou byl opet zamecek, tentokrat v obci Milotice (okr. Hodonin). Prvni pisemna zminka o teto obci pochazi ze zhruba stejne doby jako Korycany. Za husitskych valek to byvalo vyznamne stredisko husitu. Zamek pochazi ze 16. stoleti a je postaven na miste byvale tvrze. Kdyz jsme kdysi pred lety zacali na vinohrady jezdit, byval v dosti seslem stavu, ale to se nastesti casem znacne vylepsilo. Stale vsak na nem probihaji dalsi stavebni prace, jak muzete sami videt z prilozenych fotek. I tak stoji za navstevu. Neni nijak zvlast vyznamny, nicmene je to prijemna zastavka na ceste (a maji tam pekne a ciste zachody, utulnou kavarnu s dobrym obcerstvenim vcetne cerstvych, poctivych zakusku a predevsim slusnou vinoteku). V dobe nasi navstevy tam zrovna probihala v jedne bocni budove takova minivystava moravskeho barokniho socharstvi, z niz jsem take poridila par fotek.

V Miloticich se tradicne zastavuji i dalsi poutnici za burcakem takze tam bylo docela zivo.

Na burcaku clovek vzdy potka lidi ktere treba uz chvilku nevidel. Tady napr. Mirecek, jeden muj byvaly ucen, pozdeji kolega a kamarad. Bezva kluk.

Tak to byl pocatek nasi cesty za burcakem. Obe zastavky byly prijemne a pridaly nasemu vyletu na zajimavosti. Ono se vzdycky tak nejak lip pije kdyz clovek predtim spachal nejakou vice uslechtilou cinnost.

Jsem take rada, ze mimomoravskym navstevnikum blogu jsem mohla predstavit zase dalsi kousek nasi krasne Moravy.

V Miloticich jiz zacinaji nektere trasy Pochodu moravskymi chodnicky, jak je cela akce oficialne zvana (organizuje tradicne KCT), tudiz nekteri nasi souputnici se uz pak do autobusu ani nevraceli a vydali se peskobusem k vinohradum. My jsme vsak po nasi obvykle miloticke zastavce pokracovali jeste kousek dal nasim pristavenym dostavnikem.

Jak to bylo dal se dozvite zase priste…

Zářijový sobotní cyklovýlet – od Pivoše

Je to sice nošení nočních létajících dravců do hlavního města nejzadluženější země EU či jak se to říká, ale přesto vám napíšu, že jsem si o zářijovém víkendu na chaloupce zase vyjel na bicyklu. A zase jsem se kochal a zase jsem mobilem pořizoval fotočky a zase vám je předkládám k potěše oka i ducha. Brázdil jsem blízké okolí tentokrát na silničním, ovšem nechtěně jsem si dopřál i terénní vložku. Páč jsem zahnul z vedlejší silničky na ještě vedlejší – a ta se za pár zatáčkami a jakousi samotou nečekaně proměnila v polní cestu. Naštěstí celkem sjízdnou, takže jsem si troufl jet dál. Páč se nerad vracím. Takže jsem objevil další romanťycký rybník a po pár kilometrech se mi podařilo bez poškození mého silničního speciálu trefit se zpět na asfaltku.

To už jsem věděl kde jsem, takže další kilásky jsem polykal na kvalitním povrchu. Cestou zpátky jsem to vzal přes Smetanovu Lhotu, na návsi byla zrovna pouť. Tedy pouť – malý dětský kolotoč, jedna střelnice a skákací trampolína. Ano sportovní fandové, nemýlíte se, je to ves, ve které žije rodina fotbalového kanonýra Jana Kollera. Shodou okolností jsem tam potkal jeho tátu Petra. Známe se od vidění z nohejbalových turnajů, takže jsem na něj mávnul a makal dál. Veliký Dino letos v létě ukončil kariéru ve velkém fotbale a vrátil se domů, už taky odehrál jeden zápas za Smetanku. Ale to jen tak na okraj.

Kousek za vsí koukám, že se proti mně řítí cyklista silně připomínající mého bráchu. Nebyl to cyklista připomínající mého bráchu, byl to brácha osobně. Vracel se odkudsi zdaleka, v nohou měl nějakých 80 kiláků (já sotva půlku), tož jsme se domluvili, že domů dojedeme spolu. Samozřejmě se zastávkou, tentokrát v Miroticích, na dva Platánky 11%. Páč bylo docela vedro a vypocené tekutiny bylo nutno doplnit. Jako obvykle. Koneckonců proto sportujeme

Pivoš

Trnky Brnky z Moravy – od Marcely a SZK

Letos se nakonec urodilo. Po destivem a studenem zacatku se leto probralo a nalilo do rozlicnych druhu ovoce zralost a stavu. Po nekolika chudobnych letech to konecne vypadalo jako rok priznive nakloneny vyrobe slavne moravske speciality – slivovice.

Nase rodina nevahala a vyrazila sbirat. Nekteri nasi pratele, nemajici zajem o vyrobu kvalitni koralky, nam prenechali plody svych zahrad. O ty z nasi vlastni zahrady jsme se zase castecne podelili my. Nikoliv z dobroty srdce, anobrz z cire mazanosti. Vsecko by se to posbirat nestihlo a tak byla s jinymi milovniky trnkoveho moku utvorena oboustranne vyhodna dohoda. Oni posbiraji, skvasi a vypali, a nam pak za ten extra material zaplati naturalnim desatkem v podobe hotoveho vyrobku. Toz, nekupte to.

Vypada to tedy tak, ze v prvnich mesicich noveho roku bude veselo. Z palenic, at uz oficialnich ci soukromych, se poline nezamenitelny oder vyroby silneho napoje a lid (ponejvice) moravsky se bude zase schazet aby nad stamprli pokibicoval o kvalite nabizene koralky a velikosti retizkovani kolem okraje sklenicky.

Nad kouskem domaciho speku, klobasky ci uzeneho zalivaneho slivovici se dobre povida, vysvetluje, dohaduje a obveseluje. S postupujicimi grady se veci stavaji rozmanitejsimi a dulezitejsimi, recniky ulovene ryby vetsimi, myslivecke historky kurioznejsimi, pijaky postavene domy dokonalejsimi, auta a jejich soferi rychlejsimi a mrstnejsimi, pratelstvi pevnejsimi a pritomne zeny krasnejsimi. Slivovice zkratka a dobre dela lidi stastnejsimi .

Nevim jak vy, ale ja uz se tesim na mrazive zimni mesice kdy se nam po proveselenych vecerech a nocich zase bude rano tocit hlava a palit zaha, kdy si budeme na mou dusi prisahat ze uz jsme s alkoholem dokonale vyrovnani a ze uz NIKDY to svinstvo pit nebudeme….abychom pak k veceru, ci nejdele na druhy den po vydatnem hovezim vyvaru zase pookrali a nalili to do sebe znova. Juj, to bude krasne straveny cas mezi rodinou a prateli, se sklenkou cireho prepaleneho pozustatku letosniho ponekud rozmarneho leta v lehce se klepajici ruce.

Toz, na zdravi! At slouzi.

Vsem vytrvalym sberacum plodu na zkvaseni zdar!

Prekvapeni v zahrade – od SZK

To jsme takhle jednou tohle leto sli do Podzamky a ejhle. Zrovna tam byla nejaka neobvykla vystava soch mladych umelcu. Tech objektu melo byt udajne az 26. Nektere z nich vsak byly umisteny i v Kvetne zahrade. My jsme meli bohuzel malo casu, chteli jsme se jen tak trosku projit pred vecerem, nez zapadneme na nejake to pitne osvezeni. Nasli jsme tech umeleckych vytvoru tedy jen par, nebot byly rozprostredy po cele zahrade a clovek je musel hledat. Dobry napad, skoda, ze se nam toho nepodarilo najit vic.

Hned za vstupni branou jsem nasla prvni, kdyz jsem si to spletla s zivym clovekem . Bylo to dobre ukryto v podrostu.

Pak jsme prisli k altanku u dalsiho jezirka, kde byla primo uprostred umistena napadna bila zidle. Melo se na ni sednout a pozorovat, co udela ta divna vec plovouci na imitaci sutru na hladine vody.

Bohuzel se to nedalo lepe fotit, nebot slunce jeste hodne svitilo a fotky z te lepsi pozice nestaly za nic. Nemeli jsme na takove foceni sebou poradny aparat.

No a pak uz jsme pospichali do hospudky na setkani s kamarady. Cestou nam jeste pekne zapozovala kocka s kotetem, vyhrivajici se na zamecke zdi a za rohem i zamecka vez.